Úzkost

Na rozdíl od deprese či jiných pochmurných stavů mysli, s úzkostí se v životě nesetkává úplně každý, přinejmenším ne ve výrazné míře. Někteří lidé mají k úzkostem mnohem větší predispozice. Obecně se dá říci, že jimi trpí více ženy, a často jsou přenášeny geneticky v jedné ženské rodové linii. Jako každá nadměrná a dlouho trvající emoce, i patologická úzkost může vést k závažným zdravotním poruchám. Tato patologická úzkost se vyznačuje zejména svojí nadměrností a neadekvátností, člověk si ale sám již většinou nedokáže pomoci. I při racionálním vysvětlení si, že k úzkosti přeci není důvod, se jí sám již nedokáže zbavit. To může vést k pocitům viny a zauzlením celého problému.

Při úzkostech dochází k výraznému přeexcitování, čili vybuzení nervové soustavy, a proto je přesným opakem depresí, kdy naopak dochází k útlumu. Zároveň se úzkostné a depresivní stavy mohou do sebe přelévat.

Projevy úzkosti

  • Patologická, čili nadměrná a nadměrně dlouhodobá úzkost, se vyznačuje silnými nepříjemnými pocity. Tyto pocity jsou sice individuální, ovšem vždy velice nepříjemné až bolestné.
  • Typická je nesoustředěnost a zapomínání, neschopnost prožívat tady a teď, a s tím spojená i nespavost a podrážděnost.
  • Vlivem podráždění nervové soustavy se objevují svalové třesy, mravenčení končetin, potíže se zaostřením.
  • Často je doprovázena tělesnými příznaky – pocením, průjmem, zvýšením dechové frekvence a tlukotu srdce, což se postupně může rozvíjet i v závažnější onemocnění – astma, závratě, srdeční arytmie
  • Jelikož při úzkostech dochází i k velkému prožívání strachu až paniky, v krajních případech může docházet i k sebepoškozování a sebevražedným tendencím. Proto je zcela zásadní vyhledat odborníka včas.

Rozumná míra úzkosti má své opodstatnění – v rámci pudu sebezáchovy nás v minulosti chránila před napadením divokou zvěří. Jejím prostřednictvím se mobilizují zásoby energie, vyplavují se hormony, rychlé cukry a celkově aktivizuje člověka před útěkem či útokem. V současnosti ji zažíváme spíše před nepříjemnými situacemi než před ohrožením života. Typické je zažívat úzkost před zkouškou, pohovorem či lékařským vyšetřením, po odeznění těchto stresorů by měla úplně vymizet.

Léčba by měla být nastolena co nejdříve vzhledem k častým impulsivním sebepoškozovacím jednáním pacientů. Zcela zásadní je zprvu nasazení anxiolytik a léků na zklidnění předrážděné nervové soustavy, často se pak lidé poprvé po dlouhé době vyspí. Pro zdárnou léčbu je nutné farmakoterapii kombinovat s psychoterapií, jež je na tomto poli velmi účinná. Psychoterapeut pomůže úzkostnému jedinci změnit jeho chybné mechanismy reakce na stresové situace, naučí ho relaxaci a ovládání svých pocitů. S výhodou se také využívají zklidňující vonné esence, uvolňující cvičení a masáže.