Sebeúcta

Sebeúcta představuje pozitivní vztah k vlastní osobě. Je to typicky lidská vlastnost. Projevuje se zdravou mírou sebevědomí a schopností přijmout sám sebe takového, jaký opravdu jsem. Je třeba si uvědomit, že nikdo není dokonalý a hlavně nikdo není stejný, ba naopak, každý jsme výrazně jiný. A v tom právě vězí kouzlo sebeúcty, přijmout vlastní jedinečnosti i odlišnosti, ztotožnit se sám se sebou a hlavně mít se rád. Zda máte zdravou míru sebeúcty se nejlépe pozná v kritických momentech – teprve když čelíte těžké situaci, vyjde najevo, jakou má pro vás hodnotu vlastní integrita. To, jak se zachováte, je vaše vědomé a cílené rozhodnutí. Sebeúcta je také respekt. Respekt k sobě samému, ale i respekt k druhým, k životnímu prostředí, k přírodě. Jak jste na tom se sebeúctou vy? S čím více tvrzeními se ztotožníte, tím lépe si stojíte.

Desatero zdravé sebeúcty

  • Můj život je jen můj, a nikdo mi nemůže přikazovat, jak s ním mám nakládat. Je to čistě moje osobní věc, jsem jeho výhradním majitelem.
  • Nesu zodpovědnost za svůj život. Nebudu nikomu vyhrožovat např. skokem z okna, ručím si za svůj život a nebudu ho používat jako prostředek k vydírání.
  • Nejsem oběť. Pokud něco dělám pro druhé, dělám to rád, nemůžu se ale pro ně obětovat a ničit tím vlastní život. Nenechám si ubližovat.
  • Nejsem otrok a nebudu nikomu sloužit. V moderní době to znamená i to, že nebudu pracovat pod cenou či neplaceně, pokud ovšem nechci.
  • Vážím si sám sebe. Beru na vědomí, že můj život je stejně hodnotný jako život jiných, třeba i úspěšnějších či bohatších lidí.
  • Mé priority jsou důležité a nikdo by je neměl shazovat. Každý máme jinak nastavený žebříček hodnot, a neztotožním se s tím, pokud mi někdo tvrdí, že mé hodnoty či zájmy jsou hloupé.
  • Své životní postoje a názory nikomu nepodsouvám. Každý má právo na své vlastní.
  • Poslouchám a vnímám sám sebe, snažím se co nejlépe porozumět sobě samému a slyšet svůj vnitřní hlas. Nestydím se najít si čas pouze sám na sebe.
  • Pokud se ke mne někdo chová agresivně, hanlivě, křičí na mne či projevuje jiné negativní emoce, je to vyjádřením jeho osoby, ne mé. Neberu si nic osobně.
  • Zasloužím si být šťastný. Zní to jednoduše, ale paradoxně právě zde bývá často zakopaný pes. Lidé mají mnohdy pocit, že si zaslouží trpět, nebo v myšlenkách smlouvají s Bohem – pokud Bože dáš aby to vyšlo, budu se kát…

Se sebeúctou kromě sebevědomí výrazně souvisí i asertivita. Je to mimo jiné schopnost naučit se říkat ne, když si něco nepřeji, nebo schopnost slušně, ale důrazně odmítnout. Asertivitu a tím potažmo i sebeúctu můžete trénovat například při jednání s pojišťovacím agentem, od kterého nic nechcete, při reklamaci zboží, nebo třeba odmítnutím poskytnout finanční příspěvek „na pejsky“. Veškerá vaše odmítnutí jsou vaše volby a vaše rozhodnutí a neměli byste se za ně nijak obviňovat či trpět výčitkami. Právě časté sebeobviňování a sebekritika jsou ukazateli nízké sebeúcty.

Obecně vzato se sebeúcta vytváří v raném dětství. Rodiče by měli rozvíjet sebedůvěru svých dětí, měli by je naučit vytvořit si kladný vztah k sobě. Do určité míry však schopnost mít se rád neovlivníme, je to dáno i geneticky. Také typ osobnosti je velmi určující, potíže se sebeúctou mají častěji melancholici a cholerici.

Rozumná míra lenošení a nicnedělání bez výčitek je také něco, čeho není každý schopen. Duševně vyrovnaní lidé se zdravou sebeúctou, kteří jsou si vědomi hodnotou svého života, se dokáží ocenit i bez honby za tituly, majetkem či vysokými posty.

Zkuste i vy v příštích dnech vnímat své reakce na běžné situace. Važte si i maličkostí, které v životě děláte. Zkuste si udělat čas na sebe a ujasnit si, co doopravdy chcete.